Poutní kaple na Vršíčku a schodiště k ní

Z Rokypedie

(Rozdíly mezi verzemi)
Přejít na: navigace, hledání
Řádka 127: Řádka 127:
'''Kraft Josef'''<br>
'''Kraft Josef'''<br>
-
Na konci 19. století žili v Rokycanech minimálně dva muži s tímto jménem. Sládek Josef Kraft (1829–1911) a lesník Josef Kraft (1840-?).
+
Na konci 19. století žili v Rokycanech minimálně dva muži s tímto jménem. Sládek Josef Kraft (1829–1911) a lesník Josef Kraft (1840–?).
'''Karolina Tylová v Ejpovicích'''<br>
'''Karolina Tylová v Ejpovicích'''<br>

Verze z 30. 6. 2014, 14:27

Kaple Navštívení Panny Marie na Vršíčku

Při morové epidemii, která propukla v Čechách v roce 1713, učinili Rokycanští slib, že pokud budou nákazy ušetřeni, postaví na Březové Hůrce neboli Vršku u Litohlav poutní kapli. Na slib si znovu vzpomněli při moru roku 1741, jež plně zasáhl Rokycany. Poutní kapli Navštívení Panny Marie nechali vybudovat v letech 1744 – 1747. Barokní stavba vznikla na základě projektu rokycanského stavitele Jana Mourka.

Schodiště ke kapli a jeho donátoři

Původně ke kapli vedla zřejmě jen lesní cesta. Patrně první kamenné schody k ní byly vybudovány v roce 1843. Zároveň byl nad schodištěm vztyčen kříž s obrazem Panny Marie. Jeho zřízení financoval Jan Nekola, císařský rada žíjící ve Vídni a zároveň čestný občan Rokycan.

Pražský arcibiskup Bedřich kníže Schwarzenberg pobýval od 23. do 30. června 1884 v Rokycanech. Při této příležitosti 27. června navštívil Vršíček, kde sloužil mši. Při zpáteční cestě uklouzl na schodech. Nespadl na zem jen díky pohotovosti svých průvodců. V té době mu již bylo 75 let. Z Rokycan podle svědectví "odjížděl zdráv a silen, tělem čilý, duchem bystrý." Na jaře následujícího roku ve Vídni zemřel, pochován byl v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Poté bylo rozhodnuto o osazení nových žulových schodů. V září 1893 kamenický mistr z Plzně Jan Cingroš předložil rozpočet. Zřejmě souběžně byla zahájena sbírka na nové schody. Starosta Jan Anichober a děkan Eduard Raus požádali 15. ledna 1894 všechny majitele koňských povozů z Rokycan, aby společně v jednom termínu přivezli z lomu u Štěnovic žulové kvádry. Celé schodiště je tvořeno 70 schody, horních osmnáct stupňů je zřejmě původních a v roce 2006 částečně opravovaných. Schodiště z roku 1894 má celkem 52 stupňů. Od shora je tvořeno šesti uzkými schody, dále následuje 23 schodů třímetrových složených ze dvou kamenů. Celkem 23 nejširších schodů ve spodní části je čtyřmetrových a složeno ze tří kamenů. Každý, kdo chtěl mít vytesané své jméno na schodišti, zaplatil za jeden kámen 5 zlatých. Firmě Jana Cingroše bylo na konci května 1894 zaplaceno 439 zlatých a 40 krejcarů, to znamená, že sbírka pokryla náklady na jejich stavbu. Nové schody byly položeny do konce června 1894 ke 150. výročí vzniku kaple.

Jména donátorů na schodiště byla vytesána ihned, některá se na ně dostala až dodatečně (jako poslední bylo dotesáno jméno Josefa Ceypa v roce 1905). Na schody přispívali jak Češi, tak Němci, většina osob byla nějakým způsobem spjata s Rokycany (místní občané nebo rodáci). Peníze věnovaly celé rodiny, mezi donátory nacházíme nejzámožnější občany (rodiny Fitzů, Ringlů, Hirschů), městské úředníky či učitele, ale i drobné živnostníky. V několika případech se bohužel nepodařilo donátory identifikovat (několik osob se stejným jménem a příjmením žijích ve sledovaném období či velmi častá příjmení).

Roku 1890 byla na vrchol zřízena nová cesta lesem formou serpentiny. Schodiště pak bylo několikrát opravováno (v letech 1928, 1991, 2012 –2013).


Donátoři schodiště v roce 1894

Obec královského města Rokycan
první schod shora.

Jan Anichober starosta
(1849–1924) za tzv. mladočechy dlouholetý starosta Rokycan.

P. Eduard Raus děkan
(1852–1925) v letech 1886 – 1925 rokycanský děkan.

Josef Páník na paměť choti Anny
Anna (1815–1888) pocházela ze Zásady u Železného Brodu. Provdala se za Josefa Páníka, měšťana a obuvníka v Rokycanech. Spolu měli syna Františka (nar. 1838).

Rodina Poduškova
Zřejmě se jedná o řídícího učitele Petra Podušku (1846–1923) a jeho manželku Marii, rozenou Světlíkovou (1853–1920). Společně měli dceru Josefu (nar. 1891), která se později provdala za Františka Smolíka, obchodníka u Plzeňské brány.

Václav Šlesinger a Barbora
Václav (1840–1917) byl krejčovským mistrem. Ženatý byl s Barborou, rozenou Jedličkovou (1849–1931). Jejich manželství zůstalo bezdětné. Žili v domě čp. 81/I, vlastnili i dům čp. 86/I.

Antonín Tytl
(1851–1894) učitel a později ředitel obecné školy chlapecké v Rokycanech. Po schodech se však již neprošel, zemřel 18. února 1894.

Václav Šmaus
(1812–1894) pocházel z Rokycan. Pracoval jako tesař a byl majitelem několika realit. S manželkou neznámého jména měl potomky Jana, Annu, Josefu, Václava, Antonína a Eduarda. Nejstarší syn Jan působil později jako stavitel, realizoval např. regotizaci kostela sv. Trojice v Rokycanech. Dceru Josefu provdal za výše uvedeného Antonína Tytla. Ani on se po schodech neprošel, neboť zemřel 2. července 1894 ve věku 84 let.

Josefa Anichobrová
(1837–1918) rozená Kasalová pocházela z Mirošova. Poprvé byla provdána za obchodníka Aloise Vaňka, od roku 1876 byl jejím druhým manželem starosta Jan Anichober. Obě její manželství zůstala bezdětná. Pohřbena byla na hřbitově u kostela sv. Trojice.

František Veselý starší
(1850–1914) majitel hospodářství a cihelny. Komunální politik.

Anna Höfnerová
Na konci 19. století žily v Rokycanech tři ženy s tímto jménem, nelze ztotožnit.

Marie Šillingrová z Jinec
(1848–?) rozená Treybalová z Kamenného Újezda. V roce 1884 se ve Svaté Dobrotivé provdala za Antonína Šillingra. Od roku 1884 žili v Jincích, kde byl její manžel nájemcem pivovaru. Po jeho smrti ho od roku 1899 sama vedla. Společně měli děti Jaroslava a Terezii. Zemřela zřejmě někdy mezi lety 1921 a 1939.

Antonín Tytl
zmíněn již výše, přispěl na dva schody.

Josefa Tytlová
(1845–1910) rozená Šmausová z Rokycan. Manželka Antonína Tytla, s nímž měla syna Václava, který se později živil jako divadelní zpěvák.

Jan Fitz
(1834–1906) ředitel a podílník mirošovského těžířstva.

Mathilda Fitz
(1843–1902) rozená Rittler pocházela z Rosic u Brna. Její otec byl těžařským podnikatelem. V roce 1861 se provdala za Jana Fitze, který byl spolupracovníkem jejího otce. Společně měli syna a tři dcery.

Hugo Fitz
(1862–1900) byl nejstarším dítětem Jana a Mathildy Fitzových. Po studiích gymnázií v Praze a Plzni pokračoval na hornické akademii v Leobenu. Uplatnil se v otcově firmě, kde postupně přebíral jeho úkoly. Slibnou kariéru ukončilo náhlé úmrtí v 38 letech na zánět podbřišnice. Pohřben byl do rodinné hrobky na hřbitově u kostela sv. Trojice v Rokycanech.

Helena Fitz
(1869–1914) rozená jako Helena Luisa Krohová pocházela z velmi bohaté rodiny vlastnící hotely v Mariánských Lázních. Její otec byl také tamním starostou. V roce 1889 se v Mariánských Lázních provdala za Huga Fitze. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Po Hugově smrti se znovu provdala za Emila van Dyka z Lucemburska.

Anna Fitz
(1871–1945) nejmladší dítě Jana a Mathildy Fitzových. Narodila se v Rokycanech, kde se také roku 1894 provdala za Rudolfa rytíře Pergera, majitele velkostatku a zámku Kanice u Kdyně a zároveň poručíka c. k. armády. Je zajímavé, že její tchýní byla Johanna Škodová, sestra Emila Škody, zakladatele světoznámé továrny. Anna porodila dva syny Jana a Eduarda. Během první světové války se významně podílela na práci Červeného kříže, za což byla vyznamenána.

Marie Ringel
dcera Gustava a Heleny Ringlových, narozena v Rokycanech roku 1874. Její další osudy nejsou známy.

Gustav Ringel starší
(1840–1920) pocházel z Brna. V Rokycanech působil jako ředitel Bedřichovy hutě.

Helena Ringel starší
(1846–1931) rozená Webrová pocházela z Náměště nad Oslavou z podnikatelské rodiny. Provdala se za Gustava Ringela, společně měli děti Gustava, Helenu a Marii.

Gustav Ringel mladší
(1870–1916), syn Gustava a Heleny Ringlových. Zemřel jako nadporučík c. k. armády v záložní nemocnici ve Vídni v roce 1916. Jeho ostatky byly převezeny do Rokycan a pohřbeny do rodinné hrobky.

Helena Ringel mladší
(1872–?) dcera Gustava a Heleny Ringlových, pokřtěna jako Helena Mathilda po kmotře Mathildě Fitzové. Její další osudy nejsou známy.

JUDr. Jan Ottis
(1842–1918) působil v městské spořitelně a komunální politice.

Antonie Ottisová
(1854–1927) rozená Pazderníková z Prahy. Provdala se za Jana Ottise. Společně měli děti Marii, Adolfa a Ottu. Ottova dcera Darja se později provdala za prof. Karla Cejpa, významného českého mykologa a rokycanského rodáka.

Jindřich Šebánek
(1829–1920) pocházel z Rokycan. Po studiích působil jako státní úředník nejprve v Praze, později na okresních hejtmanství v Rumburku, Kutné Hoře a Kolíně. V letech 1892–1897 se stal okresním hejtmanem v Písku. V tomto městě pak žil až do konce svého života. S manželkou Hedvikou, rozenou Palmovou, měl syna Gustava. Ten se oženil s Marií Ottisovou z Rokycan, dcerou Jana a Antonie Ottisové. V roce 1900 se jim v Písku narodil syn Jindřich Šebánek pojmenovaný po dědečkovi, který je považován za předního odborníka české středověké diplomatiky (vědy o listinách) a působil jako profesor na Masarykově univerzitě v Brně.

Terezie Trejbalová
rozená Hněvkovská, pocházela z Rokycan. Byla druhou manželkou mlynáře Františka Trejbala z Rokycan čp. 8. Spolu měli syna Václava (nar. 1832). Jiné údaje o ní se nepodařilo zjistit.

František Hirsch
(1842–1926) majitel továrny na litinové výrobky v Rokycanech. Komunální politik.

Jan Klauber
(1834–1909) pocházel z Radnic. V Rokycanech se živil jako krejčí a obchodník v čp. 138/I. S manželkou Annou, rozenou Schneiderovou (1836 –1918) měli děti Marii, Annu, Václava a Josefu.

Majdalena Tornerová
(1844–1936) pocházela z Rokycan. Byla dcerou prvního rokycanského starosty v letech 1850–1860 Františka Mudry. V roce 1877 se provdala za Jana Tornera, horního úředníka v Mirošově, původem z Hlohovic. Ten byl již vdovcem, společně měli dcery Aloisii a Marii.

Aloisie Weberová
(1856–1902) rozená Woratschková z Prahy. Někde uváděna jen jako Luisa. Od roku 1879 byla manželkou Emila Webera (1842–1900), vedoucího kanceláře mirošovských dolů. Společně žili v Rokycanech v čp. 167/I. V roce 1881 porodila dceru Helenu Luisu Marii, za kmotry jí šli Ringlovi. O dva roky později se narodil syn Fridrich.

Leopold Duchek
(1847–?) pocházel z Přešticka. Působil jako komerciální disponent, později komerční ředitel. V Rokycanech žil v čp. 171/I. Byl ženatý s Antonií, roz. Hoor. Spolu měli děti Emu, Jana a Julia.

Marie Vitásková
(1830–1910) pocházela ze Šťáhlav. Provdala se za Františka Vitáska, důchodního hraběte Šternberka a revidenta obecní spořitelny v Rokycanech, který zemřel v roce 1887 ve věku 58 let. Marie žila v několika domech čp. 98/I, 101/I, 122/I, 57/I. Zřejmě zůstala bezdětná.

Kristina Kellnerová
(1867–?) pocházela z Korutan. Provdala se za Antonína Kellnera, majitele pily v Mirošově a továrníka. Z jejich manželství se v roce 1891 narodila dvojčata Antonín a Kristina. V Rokycanech žila rodina v několika domech, v roce 1906 se odstěhovala do Mirošova. Je zajímavé, že jeden z pozdně gotických deskových obrazů z oltáře v kostele Panny Marie Sněžné v Rokycanech, a to Poslední večeři Páně, věnoval právě Antonín Kellner roku 1905 do sbírek muzea v Rokycanech.

Růžena Hammerová
(1859–?) rozená Kellnerová, dcera radního a majitele realit Josefa Kellnera. Provdala se za Bedřicha Hammera, společníka dřevního průmyslu v Rokycanech (nar. 1852). Zpočátku žili v Rokycanech, roku 1898 se odstěhovali do Plzně. Společně měli minimálně syna Karla (někde uvedeno Bedřicha) a Františka Josefa.

Karla Simona synové
Jde o obchodní název německé firmy, která v letech 1879–1917 provozovala v Rokycanech koželužnu (pozdější Marila). Společníky firmy Carl Simon Söhne byli Theodor Simon, Theodor Vilém Simon a August Theodor Simon.

Kraft Josef
Na konci 19. století žili v Rokycanech minimálně dva muži s tímto jménem. Sládek Josef Kraft (1829–1911) a lesník Josef Kraft (1840–?).

Karolina Tylová v Ejpovicích
rozená Vošalíková z Mokropsů u Prahy. Provdala se za Josefa Tyla, mlynáře v Ejpovicích čp. 41. Spolu měli minimálně dceru Štěpánu Marii Annu (nar. 1881). Ta se později provdala za dr. Kamila Kroftu, významného českého historika, politika a v letech 1936–1938 ministra zahraničních věcí. Rozsáhlý objekt Tylova mlýna a blízké Kroftovy vily v Ejpovicích byl zničen při důlní činnosti.

Marie Starý
(1828–1926) rozená Kličková z Rokycan. Provdala se za Jana Starého, státního návladního. Spolu bydleli v Praze na Smíchově. Pohřbena byla u sv. Trojice v Rokycanech.

Emilie Rösslerová
zatím se nepodařilo dohledat.

Kateřina Engelberthová
(1855–?) rozená Herbigová z Horšovského Týna. V roce 1876 se provdala za Otto Engelbertha, který pracoval jako inspektor c. k. státní dráhy. Společně měli děti Richarda, Otta a Emilii. V roce 1903 se rodina odstěhovala na pražské Vinohrady. Není známo, kdy zemřela.

Amalie Kosslerová
(1839–1914) rozená Linke, pocházela ze Štýrského Hradce. Stala se manželkou městského fyzika (lékaře) MUDr. Antonína Kosslera, který se právě v roce 1894 stal rokycanským měšťanem. Společně měli děti Alfréda, Alžbětu, Františka, Alžbětu Marii a Antonína.

Aloisie Benedová
(1835–?) pocházela ze Slaného. V Rokycanech žila od roku 1866 a přišla sem společně s manželem Janem Benedou, který byl nadporučíkem c. k. armády. V roce 1912 se odstěhovala do Prahy, patrně za stejnojmennou dcerou.

Anna Kellnerová
pokřtěna jako Anna Božena (1865–1928), dcera Josefa Kellnera, hostinského a kancelisty. Žila v hostinci na Železné, který vlastnil její otec, a starala se o domácnost. Zřejmě se nikdy nevdala. V roce 1921 se odstěhovala do Chebu.

Emma Kellnerová
pokřtená jako Emilie Růžena Ernestina (1853–1925), dcera Josefa Kellnera, hostinského a kancelisty. Zřejmě zůstala svobodná a vedla domácnost.

Sebestian Klička
(1803–?) byl synem Václava Kličky, panského sládka z čp. 33/I. Také on působil v letech 1848–1854 jako sládek v městském pivovaru a poté byl v letech 1860–1866 nájemcem měšťanského pivovaru. Domovsky byl příslušný do Prahy. S manželkou Marií, rozenou Hněvkovskou, měl dětí Marii, Josefa, Sebastiana, Antonína, Růženu, Františku, Karolínu, Aloise, Bohumila, Boženu, Justýnu. Justýna byla matkou výše uvedené Anny Kellnerové. Je možné, že peníze na schod daroval jeho stejnojmenný syn, ten roku 1906 prodal dům čp. 133/I v Rokycanech. V té době byl označován jako majitel velkostatku ve Štěnovicích.

Karel Krčmář
(1847–1909) pocházel z Frýdku. V Rokycanech převzal lékárnu na Malém náměstí čp. 103/I.

Aloisie Krčmářová
(1853 – 1901) rozená Jeřábková z Čáslavi. Byla první manželkou lékárníka Karla Krčmáře, jejich manželství zůstalo bezdětné.

Josefa Pechanová
rozená Pechová (1872–1903). Zřejmě manželka rokycanského stavitele Josefa Pechana.

Jan Cingroš mistr kamenický v Plzni
(1841–1906) pocházel z Plzně-Bolevce. Vyučený kameník vybudoval postupně továrnu na opracování a broušení kamene, která neměla v tehdejším Rakousku-Uhersku konkurenci. Firma Cingroš vlastnila také několik lomů, v okolí Plzně například ve Štěnovicích či Třemošné. Firma zaměstnávala na 130 lidí. Sídlila v dolní části Koterovské ulice v Plzni, její areál zasahoval až do Božkovské ulice. V roce 1885 ji při své návštěvě Plzně navštívil císař František Josef I. O tři roky později se firma podílela na pomníku Marie Terezie ve Vídni, pro něž zhotovila mohutný podstavec. Po otcově smrti převzali závod Jan Cingroš jeho synové Karel, Břetislav a Otakar. Ti také realizovali pomník obětem první světové války na náměstí 5. května v Rokycanech.

Josefa Kuršová
(1860–?) pocházela z Prahy. Provdala se za učitele Bedřicha Kurše (1857–1907). Ten se po studiích v Praze uplatnil jako učitel na několika místech. V Rokycanech vyučoval na chlapecké obecné i měšťanské škole. Na konci roku 1894 byl povolán na první měšťanskou školu chlapeckou v Plzni, poté odešel učit do Kutné Hory. Společně měli děti Terezii a Vladimíra. Zemřela někdy po roce 1907.

Alžběta Vaníková
Na konci 19. století žily v Rokycanech dvě ženy s tímto jménem. Alžběta Neradová (1868–?) od roku 1887 manželka Václava Vaníka, zedníka z Borku. Společně měli děti Václava, Antonii a Františka. Druhá Alžběta Šnebergrová z Ejpovic (1868–1902) od roku 1892 žena dělníka Jana Vaníka. Spolu měli děti Alžbětu a Františka.

Marie Salzmannová
(1860–?) rozená Mayerová z Nového Jáchymova. Roku 1887 se provdala za Jakuba Salzmanna (1847–1925), pozdějšího ředitele městských železáren. Společně měli děti Ottu (padl v první světové válce), Zdeňka a Edithu. V roce 1900 společně žili v čp. 11/I. Není známo, kdy zemřela.

Marie Fingrová
(1829–1896) rozená Honalová. V roce 1849 porodila syna Gustava Honala. O rok později se provdala za Josefa Eima, řezníka z Rokycan, který přijal i jejího nemanželského syna a dal mu své jmeno. Z Gustava Eima se stal významný politik a novinář. Dále spolu měli dcery Antonii a Emanuelu. Po smrti manžela se znovu provdala za rokycanského řezníka Jana Fingera (nar. 1829) a měli děti Jana (záhy zemřel), Kláru, Marii a Jana. Marie Fingrová vlastnila dům na rohu Havlíčkovy a Smetanovy ulice čp. 191, v němž provozovala hostinec. Tento dům byl zbourán v šedesátých letech.

Terezie Karlová
(1851–1930) rozená Balejová. Žena zámečníka Josefa Karla, jejich manželství zůstalo bezdětné.

Rodina Foltova
rozvětvená rodina Františka Folty (1850–1918), který pocházel z Březových Hor u Příbrami. Od roku 1870 se usadil jako obchodník v Rokycanech, nejprve v čp. 3/I, od roku 1874 v čp. 8/I. Byl činný v komunální politice a členem řady spolků. Jeho manželkou byla Marie (1851–1941) rozená Poláčková z Rokycan. Společně měli děti Františka, Marii a Bohumila Albína. Nejstarší syn František (1874–1940) převzal otcův obchod. S manželkou Annou měli syny Josefa a Ladislava. Druhý syn Bohumil Albín (1882–?) byl majitelem instalatérského závodu. Do Rokycan se také přistěhoval Josef Folta (1856–1929), který pocházel rovněž z Březových Hor u Příbrami (a mohl být bratrem či jinak spřízněn s Františkem). Josef působil jako účetní. Manželství s Annou, rozenou Pobudovou, zůstalo bezdětné.

Jordan Rozum
(1842–1919). V roce 1894 byl členem městské rady a zodpovídal za městské železárny v Klabavě. Jeho stejnojmenný syn je autorem popisu hřbitova u sv. Trojice, který vyšel tiskem.

Josefa Rozum
(1858–1932) rozená Čekanová. Manželka Jordana Rozuma, s nímž měla děti Václava, Josefa, Františka a Jordana.

Bibiana Čekan
(1833–1894) pocházela z Radnic. Provdala se za Václava Čekana (1830–1902) z Kříš. Společně žili v Rokycanech v čp. 129/I.

Rodina Jedličkova
rodin s tímto příjmením žilo v Rokycanech hned několik, nelze ztotožnit.

Rodina Zieglerova
Anna Zieglerová (1812–1892) pocházela ze Žatecka. V roce 1890 žila jako vdova po cihláři v Rokycanech v čp. 69/I. Měla nemanželského syna Vilíma Ohorna (nar. 1844), z manželství pak děti Annu a Žofii.

Antonín Schnabel
(1841–1918) pocházel u Kublova. Jeho příjmení bylo často uváděno i v počeštěné formě Šnábl. V Rokycanech se živil jako obchodník, do roku 1899 měl v nájmu hostinec V Pekle (na místě dnešní budovy České spořitelny). Později koupil domy čp. 10/I a 15/I Korunku, kam přenesl svůj úspěšný obchod. S manželkou Klementinou, rozenou Rybičkovou (1849–1927) měl děti Klementinu, Annu, Antonína, Rudolfa, Jaroslava a Zdeňka.

Marie Bartošová
(1875–?) rozená Šillingrová z Hlohovic. Provdala se za lékaře Václava Bartoše, žili v domě čp. 128/I. Jejich dvě děti zemřely v útlém věku, Miloš ve dvou měsících, Miluška (Jarmila) ve dvou letech.

Dr. V. Bartoš
Václav Bartoš (1859–1934) narodil se na Opočensku. Vystudoval medicínu v Praze a Vídni. Od roku 1888 působil jako lékař v Rokycanech čp. 94/I, a to velmi oblíbený a pečlivý. Obdivován byl i jako otužilec a to až pozdního věku. Za celoživotní práci mu byl uspořádán čestný pohřeb z radnice.

Jan Beran
(1845–?) z Prahy. V Rokycanech žil s manželkou Celestinou, dětmi Karlem, Janem a Alžbětou v čp. 117/I . V roce 1899 se odstěhovali na pražské Vinohrady. Není jasné, čím se v Rokycanech živil.

Marie Lemingrová
pocházela ze Švihova. Provdala se za Josefa Lemingera (nar. 1840), c. k. setníka. Oba byli domovsky příslušní do Josefova, do Rokycan přišli zřejmě v roce 1891. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Marie zemřela roku 1899. Josef se podruhé oženil a odstěhoval se do Chlumu u Třeboně.

Anna Malíková
(1869–1909) rozená Pechová z Rokycan. V roce 1894 se provdala za Josefa Malíka, koláře ze Struhař. Společně měli děti Josefa, Jana, Annu, Helenu a Vladislava.

Terezie Juláková
(1843–1898) rozená Brejchová z Rokycan. Stala se manželkou řezníka Jana Juláka (1838–1892). Jejich manželství zůstalo bezdětné.

Václav Schmaus
zřejmě není totožný s Václavem Šmausem uvedeným výše.

Kvídoň Kučera
nebo také Quido (1854–1909) z Rokycan. Byl synem učitele Antonína Kučery a bratrem níže uvedeného Antonína. Ze dvou manželství měl děti Antonína, Bertu Marii, Bertu, Hedviku a Antonína.

Antonín Kučera
(1844–1914) z Rokycan. Byl synem učitele Antonína Kučery, bratr výše uvedeného Kvídoně. Působil jako obchodník v Praze na Smíchově.

Kateřina Kotzová
(1841–1922) rozená Koppová z Hůrek. Provdala se za Františka Aloise Kötze (1834–1901), policejního dozorce a později ředitele továrny v Plzni. Společně měli děti Sebastiana, Bohumila, Vlastimila, Jana a Marii.

Anna Hofnerová
(1842–1898) rozená Šolarová z Rokycan. S Antonínem Hofnerem měli děti Václava, Josefa, Annu a Antonii.

Antonín Hofner sběratel
(1836–1900) pocházel z Rokycan. Zde vedl obchod a pracoval i jako voskař. Zajímavostí je, že ve svém obchodě v čp. 98/I jako první ve městě nechal roku 1890 zřídit dřevěné výlohy.

Čuhková Josefína
zde došlo k chybě ve vytesání, správně mělo být Culková (1869–?), pocházela z Tábora. Byla manželkou učitele na zdejší hospodářské škole Františka Culka. Jejich manželství zůstalo zřejmě bezdětné. V roce 1905 se odstěhovali do Benešova.

Čulíková Albertina
nebo i Czulliková (1844–1911) pocházela z Pardubic. V Praze absolvovala učitelský kurz. V Rokycanech žila od roku 1868, bydlela nejprve ve škole, později v čp. 155/I, 141/I a 48/I. Působila jako industriální učitelka na dívčí měšťanské i obecné škole, tj. vyučovala ruční práce. V roce 1909 odešla na vlastní žádost do penze, od starosty Jana Anichobera získala u příležitosti 40 odsloužených let čestnou medaili.

Rodina Khieslova
V tomto případě byly patrně využity peníze z nadace. Josef Khiesl působil jako úředník panství hraběte Kolovrata Liebsteinského a v roce 1857 věnoval jistou sumu peněz do nadace na sloužení mší za jeho zemřelou manželku Annu a předčasně zesnulého bratra Karla. Mše byly slouženy 2. ledna za Annu Khieslovou a 15. dubna za Karla Khiesla v kostele sv. Trojice.

Karolina Lukášová
zde zřejmě došlo k chybě ve vytesání, správně mělo být Karolina Lukasová (1826–1900). Pocházela z Rokycan ze soukenické rodiny, jejím otcem byl Václav Lukas z čp. 65/I a matkou Johana, rozená Kellnerová. Zůstala svobodná.

Rodina Zachardova
snad rodiny tří provazníků Karla (1879–?) s manželkou Anastázií, rozenou Kodlovou a dětmi Milošem a Marií; Jana (1881–1919) a Josefa (1876–1933). Ten měl s manželkou Annou, rozenou Majerovou, děti Jarmilu a Josefa.

Anna Vavroušková
Na konci 19. století žily dvě ženy se stejným jménem, tchýně a snacha. Není jasné, která z žen se stala donátorkou. Anna Vavroušková (1844–?), rozená Hněvkovská, se provdala za hřebenáře a později listonoše Václava Vavrouška. Společně měli syna Františka. I on se živil jako hřebenář. S manželkou Annou (1865–1927), rozenou Břehovskou, měli děti Vladimíra, Marii, Annu, Josefa, Františka a Ludmilu.

Josef Morávek
(1848–1900) pocházel z Hořovicka. Domovsky byl příslušný do Borku u Rokycan. V Rokycanech pracoval jako hostinský v čp. 77/I, hostinec se nacházel v dnešní Srbově ulici a jmenoval se po něm Morava. Pod tímto názvem fungoval až do roku 1978, dům byl o osm let později zbourán.

Anna Morávková
(1850–1898) rozená Průhová z Mlečic. Manželka Josefa Morávka. Společně žili v čp. 77/I, jejich manželství zůstalo bezdětné.

Anna Karlová roz. Krausová
(1839–1907) manželka Jana Karla, finančního naddozorce zemřelého roku 1883.

Rodina Alexandra Krafta
Alexandr Maximilián Kraft (1858–1900) sládek a nájemce obecního pivovaru čp. 98/I v dnešní Příbramské ulici. Od roku 1892 byl ženatý s Barborou (Betty), rozenou Záhorovou z Rokycan.

Rodina Viléma Morávka
(1851–1914) pocházel z Borku. V Rokycanech působil jako hostinský U Koruny. V roce 1901 koupil dům čp. 138/I. Manželka Barbora rozená Benedová (nar. 1855). Společně měli děti Aloisii, Marii, Emilii a Růženu.

Rodina Anichobrova
jedná se o rodinu Karla Anichobera (1813–1902), soukeníka a měšťana v čp. 36/I (v dnešní Gottliebově ulici). S manželkou Marii (nar. 1821) měl syny Karla, Jana (pozdějšího starostu) a dceru Veroniku (nar. 1852), která odešla do Ameriky. Nejstarší syn Karel (1847–1899) působil jako hostinský a měšťan v čp. 162/I, s manželkou Marií měl syna Karla (1874–1894), který byl kupeckým příručím, zemřel však mladý na tuberkulózu.

Zábavní spolek Žďár
V letech 1891–1901 existoval v Rokycanech Zábavní spolek Žďár. Jeho cílem bylo „pěstování života duševního a společenského, pořádání zábav, divadelních představení a výletů“. Jednací řečí byla čeština, spolek používal vlastní rosetu s monogramem Ž. Spolek se dobrovolně rozešel 1. července 1901.

Rodina Zemanova
Jan Zeman (1834–1911) obchodník. Oženil se s Kateřinou, rozenou Helmovou (nar. 1836). Jejich manželství zůstalo bezdětné. Přispěl zřejmě i jeho synovec Jan Zeman (1865–1938) s manželkou Marií, rozenou Kočkovou (1882–1921) a dětmi Emilií, Bohumírem, Janem, Marií a Zojou.

P. Ferdinand Záruba
Byl jedním z rokycanských kaplanů, který zde působil v letech 1894–1899.

Spolek Žďár
Tento spolek věnoval na sbírku 15 zlatých na jeden celý stupeň. V dubnu 1896 se spolek ohradil proti skutečnosti, že mu byla vytesána pouze třetina schodu, nikoliv celý stupeň. Členové žádali o nápravu. Následně tedy byl nápis Spolek Žďár vytesán na vlevo a vpravo na další schodištní stupeň.

Gabriela Cypro z Cypressenburku
(1870–1926) pocházela z Rokycan. Jejími rodiči byli c. k. generálmajor František Cypra z Cypressenburku a Aloisie Beutlerová z Heldensternu. Po studiích působila jako učitelka v Praze na Smíchově, zůstala proto svobodná. Tento schod byl vytesán až roku 1899, kdy Gabriela věnovala 5 zlatých. Pohřbena byla u sv. Trojice v Rokycanech.

Eduard Schneider
tento schod byl vytesán až roku 1899, kdy Eduard věnoval 5 zlatých. K jeho osobě se nepodařily dohledat žádné údaje. Je velmi pravděpodobné, že nežil v Rokycanech.

Aloisie Schneidrová roz. Čermáková
tento schod byl vytesán až roku 1899, kdy Aloisie věnovala 5 zlatých. K její osobě se nepodařilo dohledat žádné údaje.

Rodina Františka Stacha
(1821–1917) živil se jako kožešník. S manželkou Žofii, rozenou Štumpf (1827–1885) měli děti Marii, Žofii, Jindřicha, Jana, Terezii, Aloise, Františka a Julia.

Rodina Wunschova
Josef Wunsch (1836–1916) pocházel ze Stupna. Vypracoval se na správce Starckových závodů na Vranově. Na penzi se roku 1900 přestěhoval do Rokycan, kde žil v domě čp. 95/III. Ženatý byl s Barborou, rozenou Knapkovou (1836–1922). Na schod přispěl až na podzim 1910, kdy složil v městské spořitelně 10 Korun na fond na opravu kaple na Vršíčku. Nápis měl na schod vytesat kamenický mistr Jaroslav Lebruška.

Rodina inžinýra Šimůnka
nepodařilo se dohledat.

Rodina Josefa Ceypa
(1857–1930) pocházel z Rokycan, ale od roku 1887 žil trvale v Praze na Smíchově. Živil se jako zámečník. S manželkou Annou, rozenou Rambousek (nar. 1893) měl děti Jaroslava, Karla a Annu. Na schod přispíval až v roce 1905.

Aug. Valentin
Augustin Valentin (1827–1906) rodák z Vlčí u Přeštic. V Rokycanech se usadil v čp. 200/I a později v čp. 26/I na důchod, předtím působil jako revírník říšských hrabat z Wallesů, později v rokycanských lesích. Od roku 1860 byl ženatý s Josefou, rozenou Budešínskou z Březnice. Společně měli dceru Hildu.



V letech 2012–2013 proběhla celková rekonstrukce schodiště a obnovení nápisů na jednotlivých stupních, kterou financovalo město Rokycany za přispění Ministerstva kultury ČR a dalších donátorů. Osoby, jež přispěly na obnovu schodiště jsou zvěčněny na žulové opracované desce ve spodní části. Tím se završilo dlouholeté úsilí Spolku pro obnovu památek v Rokycanech a okolí i jeho jednatele Karla Jíšy, které též iniciovalo sbírku. Zároveň bylo schodiště prohlášeno kulturní památkou.

Informační panel byl zhotoven Spolkem ROKYCANŠTÍ PATRIOTI za podpory Římskokatolické farnosti Rokycany a Lesů města Rokycany, s. r. o., k 270. výročí položení základního kamene kaple a 120. výročí vybudování schodiště v roce 2014. Autorkou textů je PhDr. Hana Hrachová, Ph.D., grafický návrh a sazbu zpracoval PhDr. Václav Kohout, Ph.D. Za poskytnutí dobových fotografií děkujeme Státnímu okresnímu archivu v Rokycanech.

Osobní nástroje