Runtová Olga

Z Rokypedie

Přejít na: navigace, hledání

Runtová Olga

Narodila se 20. ledna 1880 na zámku v Březnici (okr. Příbram), pokřtěna byla o dva dny později v zámecké kapli jmény Olga Anna Marie. Její otec, Václav Runt, působil jako důchodní (tj. ředitel) na panství rodu Pálffy a na březnickém zámku tedy nejen pracoval, ale i bydlel. Narodil se však v Rokycanech roku 1843 a celý život sem byl domovsky příslušný. Podruhé se Václav Runt oženil s Kateřinou Ludwig, dcerou úředníka z Březnice, v roce 1876. O rok později se dočkali syna Viléma a pak i Olgy. Nižší školy absolvovala Olga v Březnici a Chotěšově. V květnu 1897 se Václav Runt, tehdy již na penzi, vrátil zpět do Rokycan. Runtovi nejprve krátce bydleli v domě čp. 77/I (hostinec Morava v dnešní Srbově ulici), pak v domě čp. 33/I (dnes parkoviště pod školou v ulici Míru). Ještě v roce 1897 odešla Olga studovat do Vídně na soukromou malířskou školu prof. Heinricha Strehblowa, v níž se zdokonalovalo mnoho začínajících umělců té doby. Pokračovala jako řádná studentka na Umělecko-průmyslové škole v Praze, kde absolvovala čtyři ročníky se všeobecným zaměřením. Navázala dvěma speciálními ročníky v ateliéru dekorativní malby u prof. Jakuba Schikanedera. Navštěvovala i přednášky prof. Jiřího Stibrala (věnoval se především architektuře, nejznámější je jeho přestavba zámku v Průhonicích) a prof. Bedřicha Klugeho. V roce 1903 docházela do večerního kurzu pro stylizaci u prof. Beneše a kurzu modelování u prof. Ludvíka Wurzela. Z března 1903 pochází její nejstarší datovaný obraz Bramboříky, který je uložen v rokycanském muzeu. V Praze bydlela Olga s rodiči, nejprve od října 1900 ve Valdštejnské ulici čp. 108 a od listopadu 1902 v ulici Chotkově čp. 607. Z Prahy se rodina Runtů vrátila do Rokycan v srpnu 1905 a žila pak v domech čp. 98/III (na rohu dnešních ulic Plzeňské a Klostermannovy) a čp. 31/I (dům Splítkových v dnešní Komenského ulici). V roce 1908 koupil Václav Runt vilu čp. 210/II v dnešní Jeřabinové ulici, kam se rodina již natrvalo přestěhovala v září téhož roku. Ve školním roce 1907/1908 nastoupila Runtová jako učitelka na Pokračovací kurz pro dívky, který byl brzy přejmenován na Dvoutřídní průmyslovou školu pokračovací pro dívky. Sídlila v budově dnešní školy v ulici Míru a poskytovala jakousi nástavbu pro dívky po ukončení měšťanské školy, kromě jazyků a základních předmětů se zde učily ruční práce, kreslení, šití, péče o dítě, později i těsnopis či psaní na stroji. V tehdejší době neměly dívky příliš možností studia, připomeňme, že jako první odmaturovala na rokycanském gymnáziu Anděla Kozáková až v roce 1918. Ve školním roce 1907/1908 bylo v pokračovacím kurzu celkem 28 žákyň, z toho v prvním ročníku 17 a v druhém 11, později se jejich počet pohyboval kolem 50. Nejprve Runtová vyučovala 4 hodiny němčinu a 2 hodiny kreslení a zároveň byla třídní prvního ročníku. V následujícím roce učila již v obou ročnících, měla celkem 8 hodin němčiny a 4 hodiny kreslení. Od školního roku 1909/1910 omezila výuku němčiny a věnovala se již pouze kreslení, měla celkem 4 hodiny týdně v obou třídách. Když v březnu 1909 navštívila školu Renáta Tyršová (dcera spoluzakladatele Sokola Miroslava Tyrše), prohlédla si i ruční práce a výkresy žaček, které se jí velmi líbily. Počáteční tvorba Runtové byla ovlivněna především secesí a dekorativností. O prázdninách 1907 uspořádala svou první výstavu v malém sále zdejší sokolovny. Seznam vystavených děl se však nedochoval. Výstava byla úspěšná a vznikla z ní nabídka, aby vedla měsíční kurz kreslení pro učitele zaměřený na stylizaci a perspektivu. Podobný pak vedla i v roce 1913. Od školního roku 1910/1911 začala souběžně vyučovat kreslení na Dívčím lyceu v Plzni. Zde spolupracovala s malířem prof. Augustinem Němejcem, který se specializoval na malby krojů a života českého venkova, a velmi ovlivnil celou její pozdější tvorbu. Na plzeňském lyceu zůstala dva roky. Pro tištěnou výroční zprávu rokycanské školy za období 1913/1914 sepsala Runtová článek s názvem O významu některých jarních květin v ornamentu pro ženské ruční práce. Vyzdvihla především druhy do té doby opomíjené: pampelišku, blatouch, petrklíč, upolín a další. Kresby květin byly typické pro její předválečnou tvorbu. Ze školního roku 1913/1914 se také dochoval záznam o výplatě učitelů, Runtová brala za 4 hodiny kreslení týdně celkem 480 Korun ročně. V letech 1912 - 1914 byla členkou zdejšího Sokola. Dne 19. 6. 1914 na poradě učitelského sboru ředitel školy řekl „Jen slečna Olga Runtová provdá se a opustí náš ústav. Slečnu všichni neradi ztrácíme, neboť vynikala vzácnými vlastnostmi učitelskými, jemným taktem a kolegiálností. Pan ředitel pak zajisté tlumočí přání všech, aby byla šťastna, spokojena v další pouti žitím a aby květy, které tak dovedně uměla vkresliti na papír a plátno, ji štěstěna v životě nasypala.“ Proč k sňatku nedošlo, není známo. Je možné, že zasáhl osud, 28. 7. začala první světová válka… Co dělala Runtová v období války, není známo. Snad se starala o svého otce, který byl již delší dobu slepý. Zemřel v Rokycanech v roce 1917, pohřben byl u sv. Trojice. Ve dvacátých letech začal v tvorbě Runtové převládat především zájem o venkov. Sama o sobě později napsala, že „za úkol životní vytkla sobě studium národopisu, zejména starých staveb lidových, z nichž zvláště staré dřevěné zvonice, kaple a sochy, jichž řadu dodala do Národního muzea pražského.“ O prázdninách roku 1920 přijala nabídku ministerstva školství a národní osvěty, pro které kreslila na Slovensku tamní lidové kroje a výšivky. Celkem 60 akvarelů vzniklých z této cesty, zejména s motivem žní, koupilo v roce 1927 Národopisné muzeum v Praze. Už v červnu 1920 se opět vrátila k výuce na rokycanské škole, kde již předtím učila, škola se mezitím přejmenovala na Všeobecnou a odbornou živnostenskou školu pokračovací. V září 1920 dostala třídnictví a výuku němčiny a kreslení v obou třídách, celkem 10 hodin. Ve školním roce 1923/24 suplovala ještě domácí hospodářství po 3 hodinách. Od školního roku 1924/1925 se škola přejmenovala na Městskou dívčí odbornou školu rodinnou v Rokycanech a poněkud upravila osnovy. Nově se vyučovala nauka o umění 2 hodiny v prvním ročníku, kterou převzala právě Runtová. Dále zajišťovala výuku kreslení 3 hodiny ve 2. ročníku a němčiny 2 hodiny. V únoru až dubnu 1925 však vážně onemocněla a vzala si dovolenou. Zdravotní problémy ji pronásledovaly i v dalším školním roce a školu proto definitivně opustila. Podle údaje z roku 1921 dávala zřejmě i soukromé hodiny, je možné, že v tom pokračovala i později. V roce 1922 byla vyzvána, aby nakreslila obrázky do jednotlivých zastavení křížové cesty na Kalvárii. Ty nynější, opravené v roce 2014, jsou kreslené podle podobných předloh jako ty od Runtové. V letech 1929 – 1930 pracovala na perokresbách pro Dendrologický ústav Vysoké školy zemědělské v Brně. Jednou z jejích posledních prací byl návrh standardy pro místní dělostřelecký pluk č. 102, který byl zhotoven v roce 1932. Zdá se však, že standarta slavnostně pluku předaná 29. 4. 1933 starostou města, byla nakonec zhotovena podle jiné předlohy. V Rokycanech je Runtová známá především jako autorka akvarelů s motivem města a jeho okolí, které zobrazují již zaniklá zákoutí či lidovou architekturu. Vytvořila však i řadu perokreseb a tužkových kreseb, které jsou i s akvarely ve sbírkách zdejšího muzea. První datované práce s rokycanskými náměty pochází z roku 1909 a jsou nazvané U Grubrů z 21. 9. či Cihelna v Rokycanech 24. 9. Poslední práce jsou datovány rokem 1931, a to Lávka u Vavroušků a Zvonička v Rakové. Řada jejích prací byla přetištěna v publikacích, první v knize Rokycany – Historické a kulturní skizzy, které vydala Propagační sekce Okrašlovacího spolku v Rokycanech v roce 1935. Zároveň byly reprodukce jejích akvarelů vydány i jako pohlednice. Její obraz Pohled na děkanský kostel a mariánský sloup byl využit na obálku publikace Rokycany z roku 1946. Její synovec Vilém Runt později napsal, že snad nebylo v Čechách místo, které by ve svém díle nezachytila. Pracovala většinou v době školních prázdnin, několik prací vzniklo v okolí želivského kláštera, kreslila také v jižních Čechách, Domažlicích, Horažďovicích, Poděbradech, severním Plzeňsku, ale i v zahraničí. Po ukončení výuky měla zřejmě více času na tvorbu, z 20. let pochází většina jejích rokycanských akvarelů. Nevěnovala se však jen krajinomalbě, ale i portrétování, známý je např. její portrét prezidenta České akademie věd a umění Josefa Bohuslava Foerstera. Kreslila však i svou matku, neznámé osoby, svůj autoportrét či akty. V její pozůstalosti se nachází také malby k pohádce Zlatovláska, příležitostné plakáty, kresby pro betlém či návrh na ex libris. Olgu Runtovou pojily přátelské vztahy s Josefem Königsmarkem, s nímž učila na stejné škole. V letech 1919 – 1929 nejenom jemu poskytovala podnájem ve své vile. Když v roce 1920 vyšlo první vydání Königsmarkovy knihy Rokycansko v pověstech, obálku zhotovila právě ona. Znala se také s Bohuslavem Horákem, který jako zástupce města docházel na učitelské konference, a také dalšími osobnostmi té doby. Runtová byla i po odchodu ze školy velmi činorodá, v září 1927 získala stavební povolení na přístavbu vily (pokoje a kuchyně). Přislíbila také účast na chystaném velkém díle o národopise Plzeňska, které nakonec vyšlo pod redakcí Ladislava Lábka v roce 1934. Po její smrti právě Lábek napsal „Nikdo nedovede ji dnes nahraditi, neboť jest málo těch, kteří milují náš lid, jako ho milovala ona.“ V knize bylo nakonec publikováno pouze několik jejích perokreseb: Obecní kovárna při ní zvonička v Dobřívě (1927), Kovárna se zvoničkou v Kamenném Újezdě (1927), Kaplička před Osekem, Boží muka v Rokycanech se soškou sv. Václava (1927) a Boží muka za městem Rokycany. Runtová zemřela ve věku pouhých 52 let v plzeňské všeobecné nemocnici v úterý 26. dubna 1932 večer. Pohřeb se uskutečnil v sobotu 30. dubna, po mši v kostele Panny Marie Sněžné šel průvod na nový hřbitov. Rodina nechala na hrob napsat text: „Dospi klidně, co smutný život tvůj ti nedopřál!“ Kronikář a zároveň gymnaziální profesor Jan Šára o ní napsal: „Byla umělkyní jemného vkusu, vážných snah a pilné práce.“ Zakladatel muzea a ředitel gymnázia Bohuslav Horák k tomu dodal: „Jež, žel, byla osudem odvolána do neznáma a nemohla dokončiti dílo, o němž snila… I tak si svým dílem postavila nesmrtelný pomník a zajistila si vděčnou upomínku nejen těch, kdož byli svědky její ušlechtilé snahy a neúmorné, plodné práce, nýbrž i příštích generací, jimž zachovala obrazy ze starých Rokycan.“ Jejím posledním přáním bylo zřízení mešní nadace, kterou ustavila její matka 12. října 1932. Částkou 1500 Kč byla nadána kaple Navštívení Panny Marie na Vršíčku, aby se tu každoročně 26. 4. anebo v nejbližších dnech sloužila zádušní mše za spásu duše její a jejích rodičů. Vilu po její smrti zdědil bratr Vilém. Do roku 1941 v ní žila její matka Kateřina Runtová pochovaná rovněž na novém hřbitově. Runtovi vilu prodali v roce 1962. První výstava Runtové v Rokycanech se uskutečnila v roce 1907. Dne 16. května 1977 se konala vernisáž výstavy s názvem Historické Rokycany na obrazech Olgy Runtové v tehdejším okresním muzeu. Její díla byla příležitostně vystavována s ostatními regionálními výtvarníky. V roce 2017 se koná její samostatná výstava v nových výstavních prostorách rokycanského muzea a při té příležitosti je vydán i tento kalendář.


Osobní nástroje